Letní cvičiště v akci...

Cvíčení v létě na koupaliští má něco do sebe... a takhle to tam letos vypadalo... :-)



A někteří i cvičili, tak trochu...více zde

Zdroj Koupaliště 15.8.2009

Nové letní cvičiště na koupališti

Letos po několika letech jsme mohli opět obnovit tradici letního cvičení v areálu koupaliště. A to hlavně díky vstřícnosti a podpoře pana Krejcara a houževnatosti bratra Nováka...

K dispozici máme 10 m lano na šplh, včetně jištění, kruhy, hrazdu, dále pak prostor pro základní akrobatické prvky (gymnastický pás) a stálky pro nácvik stojek a obratů.

Nesmrtelný Maho... :-)

Největší úspěch? Lidi si mě pamatují

Kdo byl minulý víkend na Mistrovství republiky v Brně, nemohl přehlédnout zástupy gratulantů, kteří se po závodě hrnuli k Petru Novákovi, dnes už bez přehánění legendě české sportovní gymnastiky. Jaké přitom měl populární "Maho" pocity a co to pro něj znamenalo, nejen na to jsme se Petra zeptali za vás.


Jak jsi se vlastně při všech těch gratulacích cítil?

No byl jsem samozřejmě hodně dojatý. Když tak nad tím přemýšlím, tak za čtyřicet let - za šestatřicet let gymnastiky - jsem nic hezčího nedostal. Ani hodnotnějšího, a to je pravda. Chtěl bych všem gymnastům a gymnastkám moc poděkovat a hlavně Martinovi Konečnému a Kubovi Suchánkovi, kteří to všechno spískali. Díky kluci!

A co jsi se svým dárkem udělal?

Já nic, já jsem to přinesl domů a asi za půl hodiny to viselo na stěně - to víš, manželka. Otevřel jsem dveře a visí to hned naproti dveřím. Ještě na to dala nějakou medaili, co jsem přivezl z ligy. Ale ta medaile neznamená nic proti tomu, co ti kluci udělali...

Z republiky jsi vlastně letos žádnou medaili nepřivezl, viď?

Medaile z republiky...v první řadě kdyby mi šlo o medaili z republiky, tak tam nebudu dělat takový krávoviny, jak tam vždycky dělám. A lidi by se tak nebavili. Vždyť to víš, ve finále když půjdu stejnou sestavu jako v základu, tak si odnesu třeba i tři medaile. Ale to není ono, ty lidi na to čekají, že něco změním a že něco udělám. Gymnasti a nakonec i ty lidi v hledišti. Víš, ono o tu medaili vůbec nejde. Mě se třeba líbila jedna maminka, která nahrála to předávání s tím, že mi jej pak pošle. A ta mi říkala: "Prosímvás, jednu věc nedovedu pochopit, jak jste spadnul z té hrazdy na konci, z takové vejšky rovnou na obličej... každej jinej by byl mrtvej a vy jste vstal a smál jste se..."

No jo, stará škola...

Jo, máš pravdu, je to zvyk. A to bylo přesně ono. Já jsem nakopl do gingra, ale nepustil jsem se. Padal jsem zpátky, udělal sklopku a musel jsem se otočit. A pak jsem šel konec a říkal si - pokud se chceš dostat do finále, tak půjdeš dvojný skrčmo, doskočíš a odejdeš. Přišel ten první veletoč a já si říkám - no ale zase, je tady spousta lidí a když půjdu dvojný skrčmo ... no tak půjdu čtyřku a rozbiju si držku ... (Petr se pobaveně směje). Samozřejmě na evropě nebo na světě to neřeším, tam bych udělal to dvojný skrčmo a šel bych.

Jak tě poslouchám, kluci tě pěkně dojali...

No to jo. Trochu jsme si pobrečeli všichni, i starej Bolty uronil slzu. Akorát mě překvapilo, jak se všichni přidali, rozhodčí a tak...

Koukal jsem ale, že ti přáli i další, já viděl třeba Láďu Novotnýho, jak k tobě seběhl z hlediště...

Tam jich seběhlo z hlediště...a ti, kterým to bylo asi trapný, mi pak přáli venku.

Takže spokojenost?

No mě hlavně těší, že to mělo ten efekt, kvůli kterýmu jsem znova začal. Kolik lidí tam bylo, teď na republice. A proč tam byli a proč šli celý šestiboj? To mě potěšilo. Že třeba v půlce závodu přišel Zbyňa a říká mi, že na kruhy nejde. Počkej, povídám mu, vždyť jsi říkal, že půjdeš šestiboj - kdybys tam měl udělat sklopku, výkrut a salto, tak jdi na ty kruhy. Zamyslel se a říká: "Tak jo". A odjel to. To samý Krejčoves, přišel s tím, že půjde na republice tři nářadí. Tak mu povídám: "Koukej, Pavle, ty budeš v Rakousku čtrnáct dní trénovat celej šestiboj. Já mám proti vám všem nevýhodu, já ve středu a čtvrtek budu někde tahat skříně, budu z toho vyřízenej, ale já ten šestiboj na republice půjdu..." Samozřejmě kdybych se chtěl dostat do finále na nářadí, tak ten šestiboj nepůjdu...

A co říkáš třeba na Milana Krejčího, to je skoro tvůj vrstevník?

To je ještě mládežník, je mu pětatřicet. Ale byli jsme spolu třikrát čtyřikrát na světě. Míla je výbornej, to je prostě mašina. Ten nikdy nespadl. Prostě nastoupí a zacvičí. A jede ty svoje klasický sestavy, který dělával...něco tam chybí, ale třeba přidal veletoč na bradlech. To nikdy nedělal. Taky se v pětatřiceti něco naučil. Míla mě moc potěšil, to je frajer. A víš proč to šel? Protože pět let tam sedí v hledišti a kouká. Pět let říká, to není možný. A já ho vždycky popichoval - tak a co ty? To je právě to, co jsem vždycky chtěl. Sice ten první rok to vypadalo bledě, ale druhej už tam bylo pár lidí a tento rok se sejdou lidi, kteří už necvičili. Ale přitom na to měli, každej z nich. A najednou šli všichni; třináct lidí šlo šestiboj. A každý z nich měl někde slušnou úroveň. To mě potěšilo, že bylo takových lidí. Že ten smysl, abych začal znova cvičit, to asi mělo. To je ten princip, kterej jsem chtěl docílit a to se mi povedlo, aspoň částečně.

Pamatuješ si, kam všude ses jako gymnasta podíval, na kolika jsi byl vůbec mistrovstvích? Byl jsi třeba tenkrát v Praze na Mistrovství Evropy?

No všechno asi ne, ale světy a evropy si pamatuju. V Praze jsem byl tehdy jenom v hledišti. Na posledním kontrolním závodě před tímhle mistrovstvím jsem sice skončil druhý, ale popadal jsem v prvních dvou kontrolácích a tak jsem závod sledoval jen jako divák. Jinak když to počítám, tak těch světů bylo šest - Austrálie, Německo, Portoriko, Japonsko, Švýcarsko, Čína. Evropy tuším jenom dvě.

A co považuješ za svůj největší gymnastický úspěch? A vyber prosímtě něco jiného než tuhle neděli...

Největší úspěch, no to je otázka... Víš, co je pro mě nějvětší gymnastický úspěch? Když přijedu po deseti letech na nějaké závody, na evropu nebo na svět, tak si mě každý pamatuje. A jenom z toho důvodu, že jsem vždycky dělal něco extra. Nikdy jsem sice nevyhrál, nikdy jsem nebyl ve finále, ale dělal jsem třeba těžší věci než mistři světa. Pak jsem se koukal na finále a přišlo mi to jednoduchý. Proto si mě pamatovali. A to potěší. Když na tebe třeba koukaj jako na šílence. Třeba první svěťák potom, co jsem se vrátil ke cvičení, před třemi lety v Ghentu. V autobuse jsem potkal kluka, se kterým jsme kdysi závodili, teď tam byl jako mezinárodní rozhodčí. Ptal se mě, jestli jedu jako trenér nebo rozhodčí. Když jsem mu řekl, že jako závodník, zasmál se slovy "good joke". Prostě si myslel, že si z něj dělám srandu. A když jsme pak dojeli do haly a já se začal svlíkat a brát si řemínky, docela koukal. A to je pro mě asi ten největší úspěch. I když jsem žádnou evropu ani svět nevyhrál, vidím, že ty lidi na mě nezapomněli.

Tak to je krásná tečka. Já ti za sebe i za gymnet přeji, abys ještě dlouho bavil gymnastikou sebe i lidi kolem a abychom my všichni mohli zase netrpělivě čekat, co si to na nás ten "Maho" připravil za kulišárny.

Hodně dalších úspěchů nejen v gymnastice, Petře.
(převzato z http://www.gymnet.cz/ 29.6.2009)